Můj příběh
Kamila, 31 let
Bylo mi necelých třicet let. V té době jsem se aktivně věnovala cvičení jógy. Doma jsem měla tři děti a další už jsme s manželem neplánovali. Stejně podle lékařů už bych ani neotěhotněla, a už vůbec bych dítě nedonosila. Cvičení jsem měla opravdu ráda, byla to nejen relaxace, ale i sranda. Parta lidí se kterou jsem chodila cvičit, byla moc fajn. Vše by zůstalo při starém, nebýt toho, že si mě kamarádi začali dobírat, že mi roste bříško, jestli nejsem těhotná. Smála jsem se a opětovně jim vysvětlovala, že je to vyloučené, navíc jsem měla úplně normální periodu. Pak mi to ale přeci jen nedalo a začala jsem se víc pozorovat. Nerostlo mi jen bříško, ale i prsa a cítila jsem v nich podivně známé napětí. V duchu jsem si začala říkat, já jsem asi opravdu v tom! Objednala jsem se na gynekologii, kde mi doktorka potvrdila graviditu, byla jsem na začátku pátého měsíce. Kvůli mé předchozí anamnéze mi lékařka nařídila pobyt v nemocnici a řekla, že mám rizikové těhotenství. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak složité jsem doteď cvičila cviky, do jakých jsem se splétala ásán a nic se mi nestalo. Ona však trvala na svém. V nemocnici ze mně měli srandu, protože jsem cvičila i tam, místo uloženého klidu na lůžku. Pro jistotu mi zašili operativně děložní čípek a pak mě pustili domů. Já jsem se však nikdy necítila líp, jak v tomto období. Porod jsem měla nařízený císařským řezem, dcera se však narodila samovolně na Štědrý den, přesně o půl noci. Byl to ten nejkrásnější dárek. I když jsem už dítě nechtěla, jsem moc šťastná, že ji mám. Byl to takový malý zázrak.
|
